Důvěřuj, ale prověřuj - aktuální shrnutí
12.09.2019

Nejvyšší soud dne 25.07.2018 pod sp. zn. 33 Cdo 2178/2018 mimo jiné judikoval:

Věřitel nedostojí povinnosti stanovené mu zákonem o spotřebitelském úvěru, tedy nepostupuje s odbornou péčí při posouzení schopnosti spotřebitele splácet spotřebitelský úvěr, vyjde-li z objektivně nedoloženého osobního prohlášení dlužníka o jeho osobních, výdělkových a majetkových poměrech. Na tom nic nemění, že dlužník není evidován v databázích dlužníků. Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit minimálně potvrzením zaměstnavatele dlužníka. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích.

Vrchní soud v Olomouci dne 11.4.2018 pod sp. zn: 14 VSOL 58/2018 mimo jiné judikoval:

Ustanovení § 9 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, i ve znění účinném k datu uzavření úvěrové smlouvy, to je k datu 31. 8. 2011, upravovalo povinnost věřitele s odbornou péčí posoudit schopnost žadatele o úvěr tento úvěr splácet. Účelem této úpravy byla ochrana spotřebitelů jako slabší smluvní strany před rizikovými úvěry a snaha o řešení problémů s rostoucím zadlužením domácností. Postup s odbornou péčí přitom vyžaduje, aby poskytovatel úvěru ověřil podstatné informace poskytnuté mu spotřebitelem. Toto ustanovení transformuje článek 8 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/48/ES, o smlouvách o spotřebitelském úvěru a o zrušení směrnice Rady 87/102/EHS, podle níž bylo třeba posílit princip zodpovědného úvěrování a posílit ochranu spotřebitele před praktikami vyskytujícími se na úvěrovém trhu, kdy jsou úvěry poskytovány nikoliv s cílem jejich splácení, nýbrž s cílem dosáhnout zisku realizací zajištění poskytnutého spotřebitelem, přičemž věřitel předem počítá s možností, že dlužník nebude pravděpodobně schopen poskytnutý úvěr splácet. Důraz při posouzení úvěruschopnosti je přitom kladen na poměr mezi příjmy a výdaji spotřebitele a na posouzení toho, zda spotřebiteli zbude po vynaložení běžných výdajů měsíčně taková částka, jaká je potřeba pro splácení úvěru. Při posuzování budoucí schopnosti spotřebitele splácet úvěr se vychází ze stávajícího stavu a presumpce jeho zachování do budoucnosti. Smyslem směrnice bylo zajistit, aby se věřitelé nepouštěli do nezodpovědného půjčování ani neposkytovali úvěry bez předchozího posouzení úvěruschopnosti.

Ústavní soud ve svém nálezu dne 26.2.2019 pod sp. zn: III. ÚS 4129/18 mimo jiné judikoval:

Lze učinit závěr, že poskytovatel úvěru, kdy dlužník je v postavení spotřebitele, má jednoznačnou povinnost prověřit spotřebitelovu schopnost plánovaný úvěr splatit. Uložením a řádným splněním této povinnosti přitom není chráněn jen samotný dlužník (spotřebitel) a věřitel jako poskytovatel úvěru, ale také v širším pojetí sama společnost jako taková. Oklikou se tak v rámci těchto úvah dostává znovu do popředí myšlenka formulovaná nálezem sp. zn. I. ÚS 199/11; totiž proč by měla státní moc poskytovat ochranu právům v podobě vykonávacího řízení subjektu, který nejenže neprověřil finanční možnosti toho, komu půjčil své peníze, ale také toho, kdo úvěr neposkytl s odůvodněnou důvěrou v to, že bude řádně splacen, nýbrž spíše s cílem dosažení (většího) zisku realizací mnohdy násobného zajištění původního dluhu, k němuž žadatel úvěrů - dlužník, ať už z nevědomosti, z bezvýchodnosti aktuální životní situace nebo i z vlastní nezodpovědnosti a lhostejnosti přistoupil. Přitom například právě Nejvyšší soud ve svém usnesení sp. zn. 20 Cdo 3324/2017 formuloval jeho odůvodnění i výrok v situaci - odkázav na nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 199/11 a sp. zn. III. 4084/12 - když zde ze "strany povinného byla naprostá pasivita jak v rámci řízení rozhodčího tak v rámci řízení exekučního". Zjevně tak ani pro Nejvyšší soud nebyla určujícím kritériem skutečnost, zda si dlužník zvýšenou ochranu "zaslouží" či nikoliv, ale zda může být tehdy posuzovaná úvěrová smlouva hodnocena jako rozporná s dobrými mravy. Z výše uvedeného nutno podle Ústavního soudu dovodit, že posouzení rozpornosti úvěrové smlouvy s dobrými mravy (a na ni navazující eventuální rozhodnutí soudu o zastavení exekuce) nemůže vycházet jen z "objektivizovaného" hodnocení jednotlivých parametrů takové úvěrové smlouvy. Naopak obecné soudy by měly poskytovatele úvěrů vést (i třeba cestou případného zastavení exekuce k návrhu povinného) k přesvědčivému zkoumání toho, zda (budoucí) dlužník nebude mít zjevný problém svůj úvěr splatit. Přitom nejde podle Ústavního soudu o žádný zvlášť přísný či dokonce nepřiměřený požadavek; to, zda je reálné splacení dluhu je přece celkem výchozí zásada, kterou by jako obecný princip měly soudy vzít v úvahu bez ohledu na to, zda je v nějakém zákoně výslovně zakotven, anebo nikoli.


Krajský soud v Praze v rozsudku ze dne 30.5.2019, sp. zn: 73 ICm 462/2019 mimo jiné judikoval:

Již gramatickým a logickým výkladem § 9 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru lze dovodit, že dostatečnými nejsou míněny informace získané toliko od spotřebitele. Odborná péče předpokládá údaje, které dlužník věřiteli uvedl, ověřit, resp. objektivně podložit. Nepochybně klíčová je i povinnost věřitele využívat veřejně dostupné informace, jakými jsou například státem publikované údaje o životním a existenčním minimu podle zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, a o průměrných výdajích obyvatelstva (databáze Českého statistického úřadu), jakož i údaje o minimální výši odvodů na zdravotní a důchodové pojištění a státní politiku zaměstnanosti, a tyto porovnávat se známými nebo od spotřebitele zjištěnými (ne pouze tvrzenými) informacemi o jeho příjmech a výdajích. V předmětné věci žalobce nedostál zákonnému požadavku na posouzení schopnosti dlužníka úvěr splácet s odbornou péčí, a to vzhledem ke skutečnosti, že čistý příjem dlužníka, který je podnikající fyzickou osobou, ztotožnil s částkami, které dlužník fakturuje svým zákazníkům. Výše takových částek přitom nic nevypovídá o čistém příjmu dlužníka, neboť není zřejmé, zda tyto částky byly dlužníku skutečně uhrazeny a především není zřejmé, jaké byly náklady dlužníka na dosažení takového příjmu. Dlužník nutně musel mít, a také měl, jako podnikatel ve stavebnictví náklady na materiál, nářadí, pracovní oblečení, dále měl i náklady na provoz vozidla a telefon. S těmito náklady žalobce vůbec nekalkuloval. K řádnému posouzení příjmů dlužníka podnikajícího jako fyzická osoba v oblasti zednických prací také nepostačuje předložení faktur za období pouhých 2 měsíců navíc za období letních měsíců, kdy probíhá stavební sezona. Je obecně známý faktem, že příjmy podnikatelů v tomto odvětví v průběhu roku kolísají v závislosti na klimatických podmínkách. Dlužník nutně musel mít i výdaje např. na stravu a na ošacení, jejichž výši lze na základě obecné zkušenosti odhadnout částkou minimálně 2 500 Kč měsíčně. Při vynaložení odborné péče by žalobci také muselo být zřejmé, že dlužník jako OSVČ je povinen platit pojistné na zdravotní a důchodové pojištění a příspěvek na státní politiku zaměstnanosti, což jeho náklady dále navyšuje. Rovněž nevyžádání si výpisu z účtu dlužníka vede k závěru, že žalobce standardu odborné péče při posouzení úvěruschopnosti dlužníka nedostál. Konečně žalobce také nedostatečně zkoumal existenci dalších závazků dlužníka, které měl s odbornou péčí předpokládat za situace, kdy úvěr byl poskytován k vyplacení exekucí vedených na majetek dlužníka. Za tím účelem si žalobce měl vyžádat od dlužníka přehled řízení vedených u obecného soudu dlužníka, ve kterých je dlužník žalovaným. Jelikož žalobce nedostatečně, nikoliv s odbornou péčí, posoudil schopnost dlužníka splácet úvěr, nastupuje následek v podobě neplatnosti předmětné smlouvy o úvěru. Dle ustanovení § 588 o. z. jde o neplatnost absolutní, jelikož uvedené jednání žalobce nejenže odporuje zákonu, ale současně i zjevně narušuje veřejný pořádek právě s ohledem na výše popsaný účel posouzení schopnosti spotřebitele poskytovaný úvěr splácet a jeho preventivní funkci ve vztahu k negativním sociálním jevům.


Krajský soud v Hradci Králové v rozsudku ze dne 25.2.2019, sp. zn: 53 ICm 3291/2018 mimo jiné judikoval:

Z listin, jimiž soud provedl dokazování, se schopnosti dlužnice splácet řádně sjednaný úvěr týkaly toliko samotná smlouva o úvěru a dále doplnění žádosti. Ve smlouvě dlužnice výslovně prohlásila, že je schopna hradit sjednané splátky úvěru. V doplnění žádosti pak vyčíslila své příjmy částkou 30 112 Kč a výdaje částkou 17 352 Kč s tím, že vyživuje jedno dítě a je svobodná. Dále uvedla, že svá tvrzení dokládá výplatními páskami, pracovní smlouvou a dokladem SIPO. Tyto listiny žalobce nepředložil, nicméně tato skutečnost nebyla pro rozhodnutí věci nijak zásadní, předložení či nepředložení listin nemohlo nijak ovlivnit konečný verdikt soudu. I v případě, že by dlužnice skutečně doložila pracovní smlouvu, výplatnice a doklad SIPO, nebylo by posouzení její úvěruschopnosti ze strany žalobce dostatečné, neboť jediným zdrojem informací byla sama dlužnice. Takovéto šetření schopnosti řádného splácení sjednaného úvěru nemůže ve světle žalobcovy zákonné povinnosti obstát. Dlužnice vyčíslila své příjmy a výdaje, osvětlila svou rodinnou situaci (svobodná, žijící s dítětem), prohlásila, že splátky úvěru je schopna řádně hradit. Doložila ovšem pouze pracovní poměr na dobu neurčitou a výši příjmu ze zaměstnání (pracovní smlouva a výplatní pásky) a dále pak výdaje na bydlení. Pokud se však týká výdajů dalších, tyto nijak doloženy nebyly. Již jen měsíční částka na stravu dlužnice a jejího dítěte ve výši 3 500 Kč je jen těžko uvěřitelná, vyčísleny nejsou další pravidelné výdaje na hygienu, drogistické potřeby, oblečení, obuv, atp. a nebylo nijak doloženo, že by žalobce tyto s dlužnicí dále specifikoval a bral je při zvažování úvěruschopnosti v potaz. Pokud se týká výdajů na závazky vůči dalším věřitelům, uvedla dlužnice částku 4 550 Kč. Z provedeného dokazování ovšem nevyplynulo, že by žalobce tuto informaci prošetřil, zjistil, o jaké věřitele se jedná, zda uvedená částka výdajů odpovídá, jaká je platební morálka dlužnice vůči nim. Žalobce se spokojil toliko s prohlášením dlužnice, což rozhodně neodpovídá obezřetnému chování subjektu podnikajícího v oblasti poskytování úvěrů a rovněž tak nenaplňuje definici řádného posouzení úvěruschopnosti spotřebitele, jak má na mysli § 86 odst. 1 ZoSÚ. Fakt ledabylého prošetření skutečné majetkové situace dlužnice dokládá i vedené insolvenční řízení, když již jen z jednotlivých přihlášek pohledávek je zřejmé, že k datu podpisu smlouvy o úvěru byla povinnost každoměsíčních částek několikanásobně vyšší než uvedených 4 550 Kč. Žalobce byl povinen dlužnicí uváděné skutečnosti prověřit a svůj závěr o její schopnosti splácet sjednané splátky čerpat i z jiných zdrojů než z informací od dlužnice, které nebyly ani dostatečné (chyběly údaje o dalších pravidelných výdajích nutně se vážících k domácnosti s dítětem, bližší údaje o dalších závazcích), ani spolehlivé (částka výdajů na stravu a celkových měsíčních pravidelných výdajů nebyla evidentně objektivní). Žalobce tak byl minimálně povinen získat další informace od dlužnice o jejích věřitelích, jednotlivých závazcích k nim a její platební morálce a dalších pravidelných výdajích minimálně na zabezpečení základních potřeb dítěte (výdaje na školní zařízení, výdaje na hygienické potřeby, případné mimoškolní aktivity) a svých (výdaje na dopravu do zaměstnání, hygienické a kosmetické potřeby) a údaje o závazcích prověřit i z jiných zdrojů (dostupné registry dlužníků). Nedostatečné posouzení úvěruschopnosti dlužnice má za následek neplatnost sjednané smlouvy o úvěru jako celku.

viac ...